Kdo by pomyslel, že se toho jednou dočkám, včasně. Modrá azurová obloha. V dálce skotačí dva divocí koně, prohánějí se, hrají si. Jeden sametově bílý, druhý jako saze temně černý. Šelest větru protkává nehybné lístky stromu, jako by hráli nekonečnou hru. Jsem tu sám, nikde nevidím jiného člověka, jak jsem se sem dostal? Takový ráj… Slunce pomalinku mění svou barvu ze sytě žluté na oranžovou, až jako zapadající vysílá poslední paprsky, který panenskou oblohu zbarvuje do ruda.
Paprsky zmizely. Tma prostupuje každým koutem ještě před vteřinou zářících lesů, louky a nakonec se i nade mnou rozprostírá čirá tma. Nevidím nic. Záblesk. Lekl jsem se. Ohlušující hřmění mě paralyzuje. Jak se to stalo, taková změna. Z ráje se během okamžiku vytratil život a je tu černočerná nepřátelská tma útočící na všechny smysly a vjemy. Každým dalším okamžikem se ocitám rozerván. Přijde mi to ale povědomé, jako by mě něco vytrhávalo z místa, kde jsem, kde jsem byl a vracelo mě to na místo, kde být mám.
Ne. Vytržen z krásného snu, zabít budík. Nesnáším ho! Každým okamžikem ztrácím povědomí o snu, který jsem prožil, až téměř nevím, o čem vlastně byl. Pocity místa plného energie, krásy a úžasu však přetrvávají. Pamatuji si ho, snad na tu krásu nezapomenu.
4 hodiny ráno. Dlouhou dobu mi trvá vylézt z postele, ale dnes je den, na který jsem čekal tak dlouho. Již nevím, jestli jsem se těšil na závod samotný nebo jako ředitel akce na bezproblémový průběh, klid a příjemné pocity co akce skončí. Zodpovědnost, ale i zábava a radost.
Vstávám. Eliška i Jirka Bláhovec jsou také na nohou a chystáme se. Poslední přípravy než odejdeme. Dnes se koná charitativní Běh týnišťskými pralesy. Už 5. ročník, kdo by pomyslel, že ty roky plynou rychlým tempem bez vidiny šance smlouvat s časem, aby byl na všechny milejší.
Jirku s Eliškou nechávám v areálu, práce mají dosti. Lucka chystá potřebné doma, za chvíli dorazí i se synovci. Sakra ti kluci rostou jako z vody.
Kontrola tratí a poslední přípravy před příchodem armády dobrovolníků je povinností. Povinností, na kterou se vždy těším. Projíždím tratí, kde nikdo není, všude tak krásná příroda, měnící se krajina, občas lehce divočina, místy prales. Od značky ke značce, jak jsme to předešlé odpoledne stavěli. Sedí to, na jednom místě značka zmizela, ale našel jsem ji o 5 metrů opodál v roští. Je tam znovu, zatlučená pořádně, kdyby náhodou se někomu opětovně znelíbila.
Jsem u tělocvičny, startu a zároveň cíle závodu. Naši nenahraditelní pomocníci se postupně trousí jako mravenci na čerstvě objevenou kostičku cukru. Šup dovnitř, vyzvednout tričko, visačku, svačinu a čekat na pokyny. Letos jsem měl velkou oporu v Jiřím, který si svou premiéru vedoucího registrací odbyl loni, ale oproti loňsku dobrovolníky řídí, nebojí se rozhodovat. Loni byl spíše super pomocníkem, letos již lídrem registrací a areálu. Zlepšit cit pro detaily a trochu více zájmu o přípravy, byl by z něho skvělý manažer. Ale klobouk dolu, velký progres. Lucka to samé, dobrá práce na přípravách. Snažím se pomáhat komandovat pomocníky v dobrém, čím dříve se vše postaví, tím lépe.
Záhy přijíždí pan senátor JUDr. Miroslav Antl. Sympatický člověk. Náš charitativní závod získal záštitu pana senátora, děkujeme za důvěru.
Cisterna s pitnou vodou je také na místě, hurá na registrace.
S každou přibývající minutou po 8 hodině ráno přibývají závodníci, zájemci o závod. Připraveny jsou tři místa pro registrace, která se přelévají dle potřeba. Při přiblížení k registracím mnohdy lidem zatrne, mě určitě. Neřiditelný živel, nejde přehlušit, nejde umlčet, lze jen přihlížet. Živel, kterému jsme vydáni na milost a nemilost. Jmenuje se Tereza Skořepová. Na tu je i Jirka krátký. I přesto, že je jejím kapitánem v běžeckém týmu „Its a state of mind“, má to marný. Ale v dobrém.
Blíží se start Rodinného běhu. Startovné je dobrovolné, kdo nechce, nic platit nemusí, dostane startovní číslo, v cíli medaili závodu. A stejně je na startu kolem 30 lidí každý rok, čekal bych více. Stejně tak v kategorii Děti do 15 let včetně pro hlavní závody, kteří mají registraci zdarma. I zde se pohybují počty velmi nízko, což je škoda. Jen ať se děti hýbají, ale běh není pro každého, to chápu. Všechny bavit nemůže, jako vše.
Je to tady, na hodinkách 9:10, moderátor svolává a informuje účastníky na start. Moderátorem akce je jako každý rok neskutečný, poutavý, napínavý, vždy se ptající na správnost vyhlašování a skvělý Jiří Proche. Jedním slovem nepostradatelný.
9:15, je to tady, po krátkých instrukcích od ředitele akce, je odstartováno. Všech 30 účastníků, rodičů s běžícími dětmi nebo v kočáru se vydávají vstříc 3,5 kilometrové trase závodu. Naštěstí se všichni dostali do cíle, úsměvy prosvětlují napětí a nervozitu závodníků hlavního závodu. Z toho mám vždy tak krásné pocity…
Vše připraveno, čekáme na start. Poslední vteřiny. Koncentrace závodníků je na maximální úrovni. Sem tam si někdo šušká, jaké pocity má a jak vidí dnešní závod, ale nenechávám je na startu stát zbytečné chvíle navíc.
START. Každým rokem početnější dav závodníků se vydává do závodu přes závodní bránu. Všech 207 běžců je měřeno čipovou časomírou, čip mají na kotníku. Vpředu startovního pole jsou blázni, ty časy jaké běhají, to je pro mě jako z jiné planety. Vždy sem byl běhající dinosaurus, nic moc technika, ale naběhanými objemy jsem ty kilometry požíral… Zbytek pole jsou běhající požitkáři, i když to bolí, je třeba si to vychutnat. Startovní pole uzavírají závodníci v očekávání, přišli to zkusit nebo podceňují svou výkonost. Mnoho rozdílů, mnoho povah, mnoho povolání, mnoho rozdílů ve vzdělání, tady ne. Tady rozdíly nejsou, rychlejší, pomalejší, rychlík, požitkář… Všichni spojeni běháním, kilometry v tréninku, kilometry v závodě. Nikdo stejný a přitom všichni jako jeden.
Čipová časomíra umí predikovat přibližný doběh do cíle, na trati je kontrolní brána, ze které se bere čas. Software má nastaveno, kudy se běží, převýšení, terén. Milan Fait z Czech Sport Timing má skvělou technologii pro měření závodů všeho druhu. Profesionál, přátelský přístup, velké překvapení a milé potěšení. Časomíra toho umí mnohem více, tak určitě v roce 2021.
Zatím v cíli nikdo, za pár minut by měl dorazit první závodník, Dle predikce nesmrtelný rychlík Mojmír Svoboda. Trať 6km v čase 22:32,7. Tento charismatický chlapík prostě nestárne. S dobrou náladou a úsměvem od startu do cíle. S průběhem závodu dobíhají další a další závodníci, kteří protínají pomyslnou cílovou pásku, probíhají cílovou bránou. Dostávají účastnickou medaili, pamětní list, sundat a vrátit čip a honem na občerstvení v cíli. Voda, pomeranče, banány, napečené buchty od mého otce a maminčiny dovezené Míša řezy.
Charitativní Běh týnišťskými pralesy je rodinným závodem, všichni pomocníci, přátelé, kamarádi, jedna velká rodina. Úžasná rodina plná ochoty s velkým srdcem.
Na tvářích dobíhajících závodníků by se dala očekávat únava, vyčerpání, zničení. Nic z toho v očích nikdo nemá. Radost, úsměv, hrdost, odhodlanost, překonání sebe sama, lásku, jiskru, oheň a zažehnutý plamen. To mají v očích závodníci. Prošli závodem, prošli zkouškou sebepoznání. V nekomfortní osobní zóně se o sobě dozvíme nejvíce.
S čipovou časomírou není časových zádrhelů pro vyhlašování, tak do toho šlapeme, co to jde a Jirka s Jirkou se snaží vyhlašovat, vyhlašovat, vyhlašovat.
Tombolu vykoupili účastníci během hodiny a půl. Občerstvení v podobě toastů, párků v rohlíku, piva a dalšího vzali také útokem. Vším se přispívá na Pohádkovou zahradu.
Lucie Proche, moje sestřička, každého běžce v cílové rovince fotí. Nikdy jsem neměl rád velké závody, kde si člověk musí zaplatit za své fotky z cíle a podobně. Fotky sami posíláme emailem po akci, jakmile rozřadíme stovky a stovky fotek. Podobný model „peníze za vše“ (fotky, diplom,…) nemám rád, opovrhuji jím. Běžecké akce a závody se dají dělat s radostí, láskou, pomáhat si můžeme i bez přímého profitu. Že jsou i méně kvalitní akce dražší na startovném, nás nedonutí, abychom cenu zvedali. Kdo chce přispět nad rámec startovného, může sám skrze náš závod nebo přímo Pohádkové zahradě.
Společně žijeme, sportujeme i pomáháme.
Pro projekt „Pohádková zahrada“ se charitativním závodem vybralo 25 000 Kč. Děkujeme všem účastníkům, všem podporovatelům, všem sponzorům a obrovský dík přispěvatelům nad rámec ceny registrace. Jste úžasní se srdcem na správném místě.
Všem děkujeme, Váš tým Běžíme.cz…
Ing. Michal Sekyra, Ing. Jiří Bláhovec a Bc. Lucie Proche, DiS., jejich rodiny, spousta kamarádů a přátel.
Za rok zase na shledanou J
Autor článku: Ing. Michal Sekyra
Foto: Andrea Holánková, Kristýna Nováková, Martin Krčmář
PS: Poslední poděkování patří mé přítelkyni Elišce. Co se mnou vytrpěla při přípravách akce a při akci samotné je obdivuhodné, že je stále mou oporou. Děkuji, že jsi.