Les je ještě ospalý, kapky rosy se drží na trávě a v dálce je slyšet první kroky. Nejsou to náhodní turisté – jsou to organizátoři. Přicházejí tiše, s termoskami kávy a rukama plnýma krabic, jako by nechtěli vzbudit sovy, které tu noc hlídaly závodní trať.
U tělocvičny U dubu se mezitím probouzí jiné hemžení. Smích dobrovolníků, šustění igelitů s medailemi, napínání cílové pásky. Desátý ročník Běhu týnišťskými pralesy má začít za pár hodin a město to ví – protože kdo by si nechal ujít možnost být součástí něčeho, co má skutečný smysl.
Čtyři barvy, čtyři cesty
Na startu stojí 260 lidí. Každý jiný, ale všichni s číslem na hrudi a cílem v hlavě. Děti, které sotva vidí přes startovní pásku, maminky s kočárky, kluci v dresech atletických klubů, běžci v barevných kompreskách i ti, kteří si trať raději projdou než proběhnou.
Čtyři barvy značení – zelená, modrá, červená a černá – ukazují čtyři trasy: 3 km pro rodiny, 6 km a 10 km pro rekreační běžce a 21,1 km půlmaraton pro ty, co chtějí změřit síly nejen s tratí, ale i se sebou. Lesní cesty jsou měkké a voňavé po dešti z minulého týdne, vzduch je svěží a jen lehce prohřátý sluncem.
Běh, který má tvář
Letos se neběží jen „o čas“. Každý krok je věnován malému Tomíkovi Rybáčkovi, chlapci s dětskou mozkovou obrnou. Všem běžcům utkvělo v paměti, kdy Tomík a jeho tatínek poslali video s poděkováním – upřímným, srdečným a bezprostředním.
Ticho, které mluví
V cílové rovince to duní potleskem, výkřiky a šustěním pásky. Někteří běžci padají na kolena, jiní si dávají „placáka“ s dětmi. Dobrovolníci podávají vodu, někdo nabízí meloun, a v dálce je slyšet smích těch, kteří se právě fotí s medailí.
Pak ale přijde chvíle, kdy se závod zastaví. Ne na trati – ale v hlavách. Čeká se na číslo, které řekne, kolik se podařilo vybrat.
Číslo, které má váhu
Odpověď nepřichází hned. Po závodě nastává úklid, sběr cedulí z trati, balení stolů, ale i nekonečné počítání. Teprve pár dní po závodě se zpráva dostane k lidem: 65 000 Kč. Tolik společně vyběhali, vychodili a vyfandili Tomíkovi.
V tu chvíli už není potřeba potlesku. Lesy jsou znovu tiché, ale jako by si to číslo zapamatovaly. Jako by mezi stromy zůstal otisk každého kroku.
A příští rok?
Organizátoři už teď připravují nové příběhy. 27. června 2026 se lesy znovu rozezní. Nové tváře, nové kilometry, nový cíl. Ale jedna věc zůstane stejná: v Týništi se neběží jen nohama. Tady se běží i srdcem.
Běžíme.cz. z.s.
Fotografie: Martin Tobiška, Martin Krčmář, Lucie Proche
