Bolest, necítím nic jiného než bolest. Chodidla v ohni, levé koleno v křeči… Kopec, pouze kopec, nekonečné stoupání a po tolika kilometrech. Už zase zaostávám. Zase na mě budou muset čekat. Ostudné. Musím pokračovat, tady přeci neskončím. To se nestane…
Vyrážíme!!! Je odpoledne, pátek 12. 7. 2019.
Z Lázní Bohdaneč cesta daleká,
na Šumavu přes Prahu,
cesta kvapně utíká.
Řídí Sylvy maminka,
velmi ukecaná, přímá paninka. 😀
Je téměř 10 večer, budeme startovat. Jsem unavený. Šel bych spát.
Začínáme, první výšlap je Boubín.
Koukám na hodinky, jdeme dvě hodiny a očekávám 8-10 kilometrů. Proboha já bych spal. Hodinky ukazují 4 kilometry. To je snad žert, netrápím se tím, chce se mi spát.
Celou cestu jdu na jedno oko, levé ani neotvírám, ani to nekonečný stoupání na Boubín mě ne a ne probrat, jsem čím dál tím ospalejší. Už nyní vím, že s tím bude problém. Další dvě hodiny pochodu přes kopce a pozvolný klesání se vleče, kilometry na hodinkách nepřibývají a já jsem čím dál tím více ospalý. Jirka a jeho přítelkyně Sylva, nejchytřejší, nejtalentovanější, nejvšestrannější a nejaktivnější dívka co jsem kdy poznal jsou naprosto v pohodě. Jde se mi čím dál hůř. Hodinky ukazují 6 kilometrů, na zpevněných cestách podřimuju, vždy na několik vteřin mám zavřené obě oči, je mi čím dál hůř. I teplota pod bod mrazu mě spíše uspává, je to jako zlý sen, ze kterého se nemůžu probrat.
Snažím se jíst, pít, nic nepomáhá. Konečně jsme došli na první kontrolní bod. Došoural jsem se tam, z našeho tříčlenného týmu jsem jasná brzda. Vidět tolik mladých nabouchaných sportovců, chodců, vojáků a vojaček, kteří jsou utahaní a vyřízení spí na zemi v knihovně, jsem nečekal. Hned bych se k nim přidal. Vyhrává chuť si dát horkou polívku, Jirka na mě pořvává, že se nebudeme zdržovat. Sotva si lehám, už do mě šťouchá, že jdeme. Spal bych.
Zase někam jdeme, nezajímá mě kam, je mi to jedno. Chvílema se mě zmocňuje chmurná nálada, nejsem na tom dobře. Levé koleno v křeči, stále černá noc, čím dál větší zima a při pohledu na hodinky mě zamrazí ještě víc. Cítím se na „šlupky“, unavený, záda bolí a hodinky ukazují 20 kilometrů. Mám chuť ty hodinky už rozšlapat. Pohled na hodinky jsem nazval „vlastňákem“, kašlu na to, jdu dál.
Rozednívá se, pomalu, ale konečně je světlo. Únava lehce opadává, probouzím se. Konečně. Po noci se i začínáme mezi sebou bavit a hrát různé slovní hry, aby cesta utekla. Vcelku mě to baví, funguje to. Stereotyp našlapaných kilometrů. Na hodinky se radši nekoukám. Jen občas užasle uznávám poslední update Jirkových hodinek (Xiaomi), kdy se na 36 kilometru lišíme jen 200 metry rozdílu. Velmi nečekané.
Denní světlo prosvítá šumavskou krajinou, cesta kopíruje řeku. Voda obtéká balvany, nespoutaně si razí cestu kupředu. Z mého nicotného nepřítomného výrazu by vyčíst nešlo z hola nic. Jako lusknutím prstů, v nezadržitelné tekoucí říčce jsem viděl nás tři, jak si razíme cestu Šumavou, unavené, chvílema zdecimované, ale s nezlomnou vůlí.
Druhý kontrolní bod. Ošetřit nohy, pár puchýřů, bolavý krk a záda. Opět vidím polehávající spolubojovníky pochodu proti pomalu ubíhajícím kilometrům. Nezdržujeme se, nesmíme zatuhnout. Nesmírně pomalu přibývající kilometry však na nás mají velmi negativní vliv. Každý kopec se zdá nekonečný, sotva ho vyjdu, následuje prudká cesta dolů a zase nahoru.
Týniště nad Orlicí, kde bydlím, je krásné městečko v lesích, jedinou jeho obrovskou nevýhodou je neexistence kopců nebo stoupání na vhodný trénink.
A to se projevuje s každým dalším kopcem, nohy unavený, chodidla v ohni, levé koleno v křeči, záda před smrtí. Mám žízeň, ale pít nechci. Mám hlad, ale nemám náladu jíst. Zase kopec, nekonečný kopec. Krize. Zase zaostávám, všude na mě čekají. Omlouvám se svým zádům, že jsem si nevzal běžeckou vestu, ale 10 kilogramů těžkou armádní krosnu, kde mám vše potřebné, kdyby nastaly problémy. Vše potřebné, které mě ničí, a které jak za mnoho hodin dřiny a potu zjistím, že zbytečných. Jirka a Sylva mají běžecké vesty, ta moje je doma samozřejmě.
V hlavě mám guláš, nezajímá mě, co máme před sebou, jen vím, že je to všechno daleko. Nezajímá mě, proč jdeme Military Death March, že pochodem uctíváme všechny oběti pochodu smrti 1945. V hlavě mi koluje myšlenka, že vzdát to je tak strašně snadné, vrývá se do mě a vypaluje. Mám v očích slzy. „Jsem takový slaboch, který ujde sotva 50 kilometrů a za polovinou uctění památky se rozsype a zvolí slabošsky to jednodušší a uteče před problémem? Opravdu jsem taková troska?
NE!!! Makej buřte. Špekoune. Seš slaboch? Nejseš!
Zařval jsem si v polovině kopce, myšlenky se urovnaly. Do teď jsem se do kopce sotva belhal, teď už ne, se slzami v očích z hrdosti se mi energie rozprostřela do celého těla. Najednou to šlo, došel jsem Jirku a Sylvu a šli jsme vedle sebe. Zase jsem byl upovídaný, ukecaný, vymýšlel jsem kraviny, rýmovačky, smála se jen Sylva. Jirka ne, mé nejapné debilní myšlenky a trapný ironický humor už má přečtený nebo měl v tu chvíli krizi, to se pak člověk nesměje ničemu.
Přesto kilometry na hodinkách naskakovali neskutečně pomalu, jako se mi ty hodinky vysmívaly, jaká jsem troska. Pálení nohou a chodidel najednou jako by ustalo a drželo se v hladině, která byla znatelně cítit, ale dala se snést.
Ing. Michal Sekyra – autor