Nedělní odpoledne

Již nyní mě ovlivňuje myšlenka nedělního pracovního úseku protáhnutého do noci. Poslední dvě hodiny, kdy musím vyběhnout, a to jsem ještě nic neodcvičil. Začínám. Z pohledu prvních cviků a opakování jde cvičení dobře, dělám ho po částech, a dávám si maximálně 5minutové pauzy. Postupné vytížení je však znát. Docvičeno, naštěstí.

Nyní už vím, že mě čeká pouze 10kilometrový běh do práce a v 1 hodinu ráno zase zpět. Oblékám se pečlivě, aniž bych si uvědomil, že včera večer, kdy jsem šel pěšky na ples asi kilometr a půl jsem byl celý zmrzlý. Oblečen, se sluchátky v uších, jsem vyběhl v zimním odpoledni za studených paprsků slunce. Letos jsem pravou zimu zaznamenal v pouhých 3 dnech celé napodobeniny zimního období a již jsem nečekal v její návrat. Vybíhám. První kilometry nesou zvláštní nádech ztuhlých nohou, kterým se nechce běžet. Cesta je však dlouhá a vím, že se rozeběhnou. Běžím podél silnice mezi Týništěm a Petrovicemi. Nemohu se přestat usmívat. Snažím se pochopit smysl pocitu štěstí, kterého jsem dosáhl. Snažil jsem se, ale nakonec jsem ho pochopil až při nočním běhu domů.

Po zhruba 5 ti kilometrech probíhám Petrovicemi a uvědomuji si, že mi mrzne obličej. Je mínus 6 °C. Hned mi došlo, že v noci to bude mnohem zajímavější a opravdu jsem netušil, co na mě čeká.
Neskutečným způsobem jsem si běh do práce užil. S úsměvem na tváři a pocitem dobře strávené hodiny života, ale již jsem v práci a musím se věnovat myšlenkám nezahrnující pouze mě a běhání.
Patnáct minut od konce pracovního úseku. Uslyšel jsem hlas: „Sekyrko, spěcháš domů? Potřeboval bych, abys to ještě na chvilku pohlídal, než to přebere Kuba.“ Vím, jak je to složité přebírat vše na čem tam pracujeme po lidech kteří v 11 hodin večer nebo v 1 hodinu ráno končí.
Je 10 minut do druhé hodiny ráno nového pracovního týdne. Pondělí. Kamarád v práci nadhazuje ironickou poznámku „Tak co Sekič, běžíš domů? Je mínus 12 °C“. Okamžitě odpovídám „samozřejmě“. Okamžitě začal kroutit hlavou, obzvlášť s mým dovětkem, že v takovýchto podmínkách je to největší zábava a mám ze sebe největší radost. Dostal jsem již krátkou odpověď: „Jsi blázen, já Tě nechápu“.

Oblečení přes 7 hodin v práci naštěstí uschlo. Jsem oblečen a připraven vyrazit. Vycházím ven, okamžitě dostávám facku od prudkého poryvu větru, který mě pocitově pořezal v obličeji. Začíná zábava. Vybíhám. Běžím skrze Třebechovice, kolem koupaliště, skrze přejezd a na lesní cestu vedoucí do Petrovic. V lese je bezvětří, ale mrzne mi levá paže. Mé myšlenky jsou uzavřené a já se do nich odevzdávám a hluboce přemýšlím o charitativním závodě „Běž týnišťskými pralesy“, který pořádám se spolkem Běžíme.cz z.s. V tom jako bych se ze svých myšlenek probudil. Jsem na půli cesty do Petrovic a v tom jsem si uvědomil, že koukám pouze přes levé oko. Přimrzla mi k sobě víčka pravého oka. Nezpanikařil jsem a přiložil jsem si k oku pravou ruku bez rukavice, abych oko zahřál a mohl oko zase otevřít, aniž bych se poranil. Povedlo se. Z ničeho nic jsem pocítil, že mrznu. Běžím a mrznu. Hodně mrznu. Podíval jsem se po hodinkách a ukazují tempo 4:55 na kilometr. Tímto tempem rozebíhám závody na 10 kilometrů a není to tempo v komfortní zóně, kdy běžím bez zvýšené námahy. Mrznul jsem takovým způsobem, že se tělo automaticky snažilo běžet co nejrychleji bez indikace nepohodlí, únavy a zvýšené námahy. Nejzajímavější mi přišlo, že jsem se při tomto tempu ani nezapotil, jaká byla zima.

Běžím a mrznu. Po asi 10 minutách jsem si uvědomil, že se usmívám. Přemýšlím proč. Odpověď jsem ihned pochopil. Běhám proto, že mě běh dělá šťastným. A čím tvrdší podmínky, o to větší mám ze sebe radost. Zbytek cesty domů jsem se smál jako malé dítě, které je šťastné že poznává nové věci, nové hračky, nové osobnosti, něco nového, nepoznaného. Poslední kilometr. Úsměv nevyprchal. Najednou mi naskočily v hlavě myšlenky, jaké by to bylo uběhnout na atletické dráze v Týništi nad Orlicí, kde bydlím, 50 kilometrů. Tuto distanci jsem nejednou uběhl, ale ne po 400 metrů dlouhých kolech. Je to celkem 125 kol. Nejradši bych to zjišťoval hned, ale nechám to na přelom jara a léta, až bude trošku normálnější počasí na takhle dlouhé běhy.
Jsme doma. Dal jsem si rychlou sprchu, abych ze sebe setřásl zbytky mrazivé noci. Ulehl jsem. Spokojený. Usměvavý. Šťastný.
Snad každý najde štěstí při něčem, co miluje.