Při každém závodě se nese,
tvrdá píle a práce v lese.

Plánujeme, pracujeme, ve svém volném čase,
závody Vám přinášíme, běh v krásném lese.

Les je ještě ospalý, kapky rosy se drží na trávě a v dálce je slyšet první kroky. Nejsou to náhodní turisté – jsou to organizátoři. Přicházejí tiše, s termoskami kávy a rukama plnýma krabic, jako by nechtěli vzbudit sovy, které tu noc hlídaly závodní trať. U tělocvičny U dubu se mezitím probouzí jiné hemžení.

Bylo nebylo, jedno malé Běhařství. A světe div se, tam se hlavně běhalo. Každý rok se všichni sešli, stejně jako letos, aby změřili své síly, pomohli Milošovi, který běhat nemůže. A své síly měřili v běhu. Hned z rána, když bylo vše připraveno, se běžčata s běžci seřadili na startovní čáře. Chtěli poměřit síly na Rodinném běhu.

Začnu tím, co se nám nepovedlo, respektive mě. Je pátek, časem přesně něco málo po třetí hodině odpoledne. Stavím trať s přáteli a panuje zbytečné napětí spěchu. I když jsem se snažil ho nabourat a hodit do pohody i zbylé dva pracanty, se kterými stavíme trať, nenechali se. Hlavně Tomáš. Oni tam byli dva Tomášové, takže nevědí, kterého myslím. Zatloukám dřevěné tyčky do země a kamarád nastřeluje šipky, po kterých se orientují závodníci.

Příprava na akci,
horor na rekreaci.
Čas, cenný to prostředek,
mizí v dáli, tak i předek.

„Vůbec se mi nechce. Zase je ráno, skoro jako bych nespal ani minutu. Peřiny jsou tak příjemné… Příjemná touha být zachumlaný v peřinách, ten líbezný pocit štěstí a spokojenosti… Je mi to líto, musím opustit zónu pohodlí a nehledě na sebe, být tu pro ostatní.“

Kdo by pomyslel, že se toho jednou dočkám, včasně. Modrá azurová obloha. V dálce skotačí dva divocí koně, prohánějí se, hrají si. Jeden sametově bílý, druhý jako saze temně černý. Šelest větru protkává nehybné lístky stromu, jako by hráli nekonečnou hru. Jsem tu sám, nikde nevidím jiného člověka, jak jsem se sem dostal? Takový ráj… Slunce pomalinku mění svou barvu ze sytě žluté na oranžovou, až jako zapadající vysílá poslední paprsky, který panenskou oblohu zbarvuje do ruda.

Ze zatáčky se vyřítil jako zběsilý. Náhle se za ním vynořují další a další, kteří ho následují… pronásledují. Neskutečné tempo, atmosféra by se dala krájet. Posledních 300 metrů. S každým krokem blíže k vítězství, rozhodnou poslední metry…

Bolest, necítím nic jiného než bolest. Chodidla v ohni, levé koleno v křeči… Kopec, pouze kopec, nekonečné stoupání a po tolika kilometrech. Už zase zaostávám. Zase na mě budou muset čekat. Ostudné. Musím pokračovat, tady přeci neskončím. To se nestane…

Pátek večer. Domlouvám se s přítelkyní Sylvou ohledně závodu na víkend. Krátká diskuze a předpověď počasí. Rozhodnuto. V neděli poběžíme „Drsný běh okolo hradu Potštejn“.

Ticho a ranní chlad rozléhající se v širokém prostranství malebného městečka Týniště nad Orlicí, jako by předznamenali velký den. Lesy obklopující celé městečko se rozléhají zvuky.

Již nyní mě ovlivňuje myšlenka nedělního pracovního úseku protáhnutého do noci. Poslední dvě hodiny, kdy musím vyběhnout, a to jsem ještě nic neodcvičil. Začínám. Z pohledu prvních cviků a opakování jde cvičení dobře, dělám ho po částech, a dávám si maximálně 5minutové pauzy. Postupné vytížení je však znát. Docvičeno, naštěstí.